Šotoušovo pokušení řídit tramvaj

Nevím, jak dlouho už o tom přemýšlím. Pozoruji střídání řidičů tramvají v zastávce Palackého náměstí. Jeden končí směnu, druhý na směnu nastupuje. Je to takto: do zastávky přijíždí třeba trojka. Její řidič už sedí v kabátě a má aktovku s termoskou pod paží. Zastaví, nechá padnout brzdící magnety, otevře dveře soupravy a sám se první hrne ven. Dveře do kabiny řidiče za ním vlají. Pozdraví se s kolegou, který již na stanici vartuje, řekne mu něco banálního ze služby, jako třeba: „Bacha, vole, brzdit musíš oběma nohama.“ Nebo tak něco a jde pryč. Nový řidič si sedne do kabiny, zavře za sebou ty vlající dveře, zmačkne bzučák výstrahy NENASTUPUJTE, trochu se zavrtí, aby se usadil v sedadle řidiče, prošlápne magnety, zavře dveře soupravy, zacinká, mrkne do zpětného zrcátka a jede. Do první zastávky si sundá bundu, otře ovládací madla po kolegovi, srovná si zpětná zrcátka a odpolední šichta mu začíná.

A já mám pokušení být ten nastoupivší řidič. Toužím řídit tramvaj. Uniformu jsem si už koupil na burze v Hloubětíně. Je stará, ale to je detail.

Ještě potřebuji, aby kámoš zdržel toho nového řidiče, který jde na střídání, aby nestihl být na zastávce včas. Místo něj tam budu vartovat já.

Bude to drama – povezu nic netušící lidi. Budu to muset následně vysvětlovat. Už pak nikdy nebudu mít povolání řidič tramvaje. Sednu podvodně do kabiny řidiče tramvaje, dojedu na konečnou a pak zdrhnu. Nikdo si ničeho nevšimne. Vystřídám se s nic netušícím řidičem. Jemu končí šejdr, mně šejdr začíná. Že mě nezná, na to nebude čas. Budu mít všechno: uniformu, aktovku s termoskou, tramvajácké kecy a sebevědomí.

Než bych si udělal kurz řízení tramvaje, a kolik to sakra stojí? Než by mě vzali do dopravního podniku, těch voserů, co bych musel překonat, zdravotní prohlídku, doložit vzdělání, beztrestnost a poslouchat nadřízené.

Co ty lidi? Kdybych to někde neubrzdil, za kolik lidí ponesu zodpovědnost? Všichni ode mne dají pak ruce pryč. Dopravní podnik, cestující, řidiči okolních aut, matky s kočárky, kuřáci na zastávkách, policajt na křižovatce, strejda v parku, bezvýznamní i významní chodci, učitelky z mateřských školek. Všichni řeknou: vinen!

Tak co mám udělat? Je to pokušení. Vím, jsou organizované nějaké jízdy po vozovně pro zájemce o toto povolání. No, ale co to je, popojet na slepé koleji kousek k baráku vozovny pod dozorem nějakého týpka z dopravního podniku? Vopruz! Já potřebuju hlásit zastávky, zvonit, dobrzďovat, akcelerovat, jet pomalu v obloucích, bliknout levým blinkrem na protijedoucího kolegu, nechávat nastupovat maminky s kočárkem, báby o francouzských holích, počkat na studenta dobíhajícího tramvaj. To potřebuju.

Podlehl jsem pokušení. Palackého náměstí. Trojka dobrzdila do zastávky. Padly magnety. Řidič vystupuje, dveře do kabiny vlají: „Ahoj, má mě střídat Franta Dolejš.“ „Franta si ráno v koupelně zvrtnul kotník, ty vole. Volal mi dispečer, jestli můžu narychlo nastoupit na směnu. To víš, je to vopruz, chtěl jsem bejt vodpoledne se svojí holkou, ale jsem tady.“

Sedám do kabiny. Magnety nahoru. NENASTUPOVAT. Cinkám. Cukavý rozjezd. Hlášení: zastávka Výtoň. Jak to brzdí? No, to je hrozný – stojím až za označníkem zastávky. Vyšehradskej tunel je dobrej. Jedu. Všichni mi dávaj přednost. Nádherná trať. Jsem šťastný. To jsem si vždycky přál – ovládat takový velký stroj. Cítím tu hmotu za zády. Mrknu doprava: ty lodě! Mám zaplacené příspěvky Yacht klubu? Podolská vodárna. Ještěže je výhybka napřímo, jinak bych jel kolem pošty.

Za Kublovem mě měli. Policejní auto přes koleje. Majáky a kvílení sirény. Výkřiky: „POLICIE! POLICIE!“ Unavená bílá Octavia s oranžovými majáky a s červeným nápisem POHOTOVOSTNÍ VOZIDLO DPP dojíždí vedle tramvaje.

Brzdím a zastavuji. Magnety. Otáčím se k cestujícím do vozu: „Promiňte, dnes už to dál nedotáhnu. Do stanice Dvorce musíte dojít pěšky, byť byla již ohlášena. Bylo mi ctí a národním svátkem vás svézt. Na shledanou.“ Čekal jsem potlesk. Potlesk ve stoje. V tramvaji bylo zaražené ticho.

Dva policajti „roztrhli“ zvenku přední dveře tramvaje, zkroutili mi ruce a vytáhli mě ven. „Kluci, já už to nikdy neudělám.“

24. 4. 2025

Jiří Petrů