Bendelová kytara

Tak to vyšlo. Gibb, dělník, který vyráběl celý život kytary, si spojeně zamnul ruce a malinko si poskočil. Věděl, že to musí vyjít. Dal do té kytary vše, co uměl. Ještě víc, než uměl. Vyráběl jí s láskou. Tu jedinečnou mahagonovou dýhu měl schovanou v dílně za skříní, ani šéf o ní nevěděl. Jednou to udělám, říkal si už asi 10 let. Vyrobím kouzelnou kytaru. Budu se s ní lopotit, budu na ni mluvit, dám jí jméno a až na ní poprvé natáhnu struny, nebudu myslet na nic jiného, než na ten příběh, aby se ti dva zase dali dohromady – to je mé přání.

Když byl malý, bydleli v takovém dřevěném domku, táta mu jako chlapci říkal, že je to bendelový dům. To jméno mu zůstalo v hlavě. Myslel si, že bendelový znamená, že se trochu hne při větru, trochu zapraská v poledním žáru, občas vrznou schody a celkově vzbuzuje jistotu, klid a dobrou náladu. Ale nikdy to nezjistil, jestli je to tak.

Jednou vyrobím bendelovou kytaru, říkal si, když začal v 70. letech pracovat v továrně na hudební nástroje.

Vždy, když nově vyrobené kytaře natáhl struny a naladil tóny, měl technologickou záležitost, ve které poprvé novou kytaru rozezněl. Vždy jí něco přál do života. Ať se dostane do dobrých muzikantských rukou, ať je vždy převážena ve futrálu, ať si jí nikdo nesplete s pádlem, ať muzikantovo auto, nebo mikrobus kapely, dostane jednou za ujetých 100 000 kilometrů nové tlumiče.

Gibb jde za dva měsíce do důchodu, to to uteklo, říkal si. Tak ještě tu bendelovou kytaru z té dýhy za skříní. A ty struny, co dostal od Micka Jaggera.

Vyrobil jí, natáhl ty struny a teď měl s ní tu oblíbenou technologickou záležitost, kdy na ní hrál. Mohl hrát to co vždy, Hotel California, to sólo, ale dnes začal výraznými driffy, nahoru a dolů mačkal struny na krku, až typicky vrzaly a on se tvářil blaženě. Zaklonil se, hned málem přepadl dopředu, pak zas kolenem narazil na ponk před sebou, byla to prostě paráda. Ta zněla! Přetáhl trojnásobně technologickou záležitost a usilovně myslel na to své tajné životní muzikantské přání. Vnuknul to do té nové kytary. Sundal ruce ze strun, sklonil hlavu a poslouchal, jak nástroj doznívá. Byl spokojen. Uložil novou bendelovku do ochranné fólie, udělal si na obalu svoji autorskou značku, přešel dílnu a opatrně ji na konci místnosti zasunul do štelážky, jak tomu regálu říkal, označené NOVÉ VÝROBKY určené k balení a expedici. Obešel tento velký regál, byla to vlastně stěna a ocitl se v prostoru expedice. Sem normálně nechodil. Podíval se na připravené a dosud prázdné papírové krabice s nalepenými expedičními štítky. Země určení Česká republika četl. Musí se doma podívat do mapy Evropy.

Gibb si opět spokojeně zamnul ruce, přičichl si ke konečkům prstů, cítil kov strun, malinko si opět poskočil a šel do šatny.

Doma Gibbova žena viděla natěšení manžela a ptala se: „tak konečně bendelová?“

„Ano.“

„A co sis přál?“

„Až tu kytaru někdo koupí, aby se stal zázrak.“

V sobotu se kytara prodala. Koupil ji muzikant z Ústí nad Labem. V pondělí zpravodajské weby přinesly překvapivou zprávu:

Simon a Garfunkel se smířili.

Ti američtí zpěváci, hvězdy nedostižné velikosti, jejichž písně, Artův nebeský vokál a Paulovy melodie, se klenou nad rozbouřenými vodami životů několika generací.

Ti dva prý dostali vnuknutí, zašli si do nóbl restaurace v New Yorku, dali si oběd, pivo, pak možná dobré víno a během toho si řekli, že staré věci hodí za hlavu. Za své šedivé a skoro bezvlasé hlavy. Při odchodu z restaurace to řekli světu.

Gibb si přičichl kovové vůně svých starých omačkaných prstů a zabručel: tak se mi to povedlo – svět potřebuje dobré muzikanty v České republice a dobré světové příběhy.

16. 1. 2025

Jiří Petrů