Cesta do domova důchodců (záchrana – koho kým?)

Sedím v autě – netypicky na zadním sedadle. Vepředu je moje dcera a její manžel. Dcera řídí. Ještě v pondělí jsem řídil své auto já. Stal se nějaký drobný incident – snad jsem přejel psa – či co. Jo, a pak jsem ještě narazil do plotu, kdy to bylo?

Dcera vyšilovala, že už je toho dost, a že šoférovat už nemůžu. Já uměl řídit auto, když ona ještě nebyla na světě… Ohrnul jsem spodní ret a ptám se dopředu: „Kam jedeme?“ „Na výlet, tati,“ odsekne přes rameno dcera, ale já poznám, že to není pravda. Znám ji. Takhle odsekávala, když nechtěla jít do školy.

Někam jsme přijeli. Aha, druhá dcera je tady taky, vypadá jak moje 1. manželka, otevírá mi dvířka a zeťák bere z kufru mojí cestovní tabelu. S tou jezdím na Mallorku. Kde tu kabelu našli? Čtu na baráku: U STÍNU DUBU. Asi výletní restaurace.

„Dobrý den,“ uvítá nás všechny nějaká žena, … ale vždyť je to Helena Šťastná, moje pionýrská vedoucí, no tu jsem neviděl 50 let - nejmíň. Hrnu se k ní: „Helenko, já tu Morseovku ještě neumím.“ „Jana Voráčková, ředitelka domova,“ představí se Helenka. Hm, tak to asi není ona. „Mám to připravené,“ říká: „Smlouva o pobytu tatínka, GDPR + malé GDPR, focení tatínka, jeho občanský průkaz si vezmu, zdravotní kartičku také, 8 podpisů budu potřebovat, úřad práce požádáme o příspěvek na péči, žádost o jeho zvýšení připravíme.

Hrnu se dopředu: „To já znám 8 podpisů, to je jako na vejšce na brigádě v Sovětském svazu.“

Ředitelka mluví k dcerám: „Poskytovatel pomoci, zpráva praktikovi, souhlas s focením, koho informovat o zdravotním stavu? Už mám od naší účetní pro vás fakturu, tatínek bude mít otevřený účet v kavárně, kdyby si chtěl dát dortík, nebo třeba malé pivo - nealko,“ usměje se na mě (je to Helenka Šťastná) a pokračuje k dcerám: „Souhlas s převozem do zdravotního zařízení, ještě podpis, příkaz z bankovního účtu, poslední podpis: tatínek bude u naší praktické lékařky.“

„A kdy bude ten výlet do přírody?“ mrkám na Helenku.

Ředitelka: „To bude, když pojedete na dovolenou.“ Obrací se na dcery. „V účtárně mi dali tuto složku, kauci budete dávat v hotovosti, budeme převlékat ložní prádlo, budete chtít prát osobní prádlo? Dnes je dršťková polévka a játra s rýží,“ usmívá se: „vy už nastupujete ovšem po obědě,“ podívá se na mě a pokračuje k dcerám: „Zavolejte mi, když si budete chtít tátu vzít na Velikonoce nebo na Vánoce, ofotí se lékařské zprávy, dostala jste e-mail? Předám to na oddělení,“ obrátí se ke mně: „Teď si vás vyfotím a uděláme soupis movitých věcí, hodinky a řetízek, vyfotím si oboje.“

Tak je to Helenka. Všechno fotí a pak to dá ve škole na nástěnku.

Ředitelka k dcerám: „Chcete všechno poslat do mejlu, dám to do systému.“

Ke mně: „Na společenské místnosti je televize.“

Vyhrknu: „Studio Kamarád už nesleduju. Už tam není Jirka Chalupa. Teď je Tlapková patrola. Ale sleduju Federální kriminální ústředna pátrá, majora Jirsáka.“

Nikdo nic neříká ani nikdo nezmění mimiku.

Jsem trochu zmaten (vidím vedoucí školní jídelny paní Daleckou – kde se tady bere?): „Paní Dalecká, nevzal jsem si lístky na oběd, tak já je přinesu zejtra, stačí to?“

Dalecká říká: „Dobrý den, jsem vrchní zdravotní sestra Harfová. Půjdeme na pokoj. Zvládnete se sám převléknout do pyžama?“ Hm, tak kuchařka Dalecká se taky zbláznila…

Všechny upozorňuju: „Mám tašku. Kde mám auto? Musím jet koupit ty zavařovací sklenice.“

Dcera: „Mám vypité kafe, můžeme jít. Tati, ty sklenice koupíme. My tady ještě budeme, je dršťková polévka, dáme si ji. Chceš, tati, berli?“

Zvedám se: „No, radši jo. Kde mám občanku?“

Druhá dcera těká očima: „Občanku? Tu tvoji občanku…, no, tu jsme odevzdali, tati.

Ztuhnu: „Odevzdali…? Komu?...“

Konečně vidím celý nápis. To nebude Mallorka. Nevěřím tomu, co čtu: DŮM KLIDNÉHO STÁŘÍ U STÍNU DUBU. Zvlhly mi oči. Cítím se jako prašivý pes, kterého smečka vyhnala se svého středu…

Jiří Petrů

1. 3. 2025