O dětství (forma tzv. automatického psaní)

Fouká silný vítr jdeme s mámou na odpolední procházku na Letnou, přecházíme Švermův most a něco se stalo na mojí hlavě, rychle jsem si na ni sáhnul, skoro jsem se bouchnul, ulétla mi rádiovka - hlava byla holá nepokrytá a už jsem svoji nejmilejší hnědou rádiovku s anténkou viděl - byla kousek ode mě snad 2 metry vítr jí nabral trochu do vzduchu takže byla vejš než já a začala se snášet, stále nebyla daleko, kousek, kousek snad natáhnout delší ruku snad se nahnout přes zábradlí ne ne tam už nikdy nikdo nedosáhne to by se zřítil z mostu. Šokován a s upřeným pohledem na ní vzdalující jsem tam stál, nevnímal okolí držel se oběma rukama zábradlí a brekot už nešel zastavit - vzlykal jsem, máma stála vedle mě snad se zprvu bála že prolezu zábradlím nebo zábradlí přelezu a skočím za čepicí, ale vůbec jsem mámu nevnímal, vnímal jsem toho ňákýho starýho pána, co to celé viděl a teď mě začal utěšovat - chlapečku přece bys neplakal takový velký chlapec - byl jsem sám ve svém žalu dosud nepoznaném - ta moje jediná nejmilejší hnědá rádiovka s anténkou odlétá a já jí nedoběhnu nemůžu jí doběhnout, nedoletím jí, a co jsme toho spolu prožili, popotahoval jsem nosem, utíral nudli rukávem.

Rádiovka letěla - vzdalovala se, byl to docela hezký let, nepadala jako kámen ani jako trs trávy, byl to létající talíř, který se stále vzdaloval a klesal - držel jsem se stále pevně mostního zábradlí, hlavu jsem měl vraženou mezi ty šprušle a byl strašně nešťastný. Věděl jsem, že ji již nikdy nebudu mít nasazenou na hlavě a to mi tak dobře seděla. Byl to let, byl to její únik na svobodu. Pak dopadla na hladinu a chvíli se nesla plavala, pak jak se nasákla začala z hladiny mizet nepotopila se najednou, plavala viděl jsem jí, pak splývala pod hladinou - odhadl jsem směr plavby - vedl jí říční proud směřující k levému obeplutí ostrova Štvanice, čekal jí jez. To bude její konec.

Z procházky nic nebylo. Řval jsem. Šlo se domů.

Po příchodu domu pořád brečím. Máma říká tu tragédii tátovi ale ne moc důkladně a vážně, já ty dospělý už znám, jsou v těhle věcech falešný, máma se drží, ale tátovi cukají koutky. Nebýt to táta kopnul bych ho do nohy. Tati co s ní bude? Doplave do Hamburku, řekl táta klidně a dál do moře, dodal. To mě rozzuřilo, táta určitě totiž věděl, že je to blbost, že do Hamburku nedoplave, že za Štvanicí se nasáklá potopí nebo se chytne za nějaký keř u břehu a bude tam na mě čekat. Ale pochopil jsem, že se tátovi nechtělo jít na Štvanici hledat mojí promočenou rádiovku, tak mi řekl tu blbost o tom, že dopluje do moře… strašně jsem se na tátu zlobil, zklamal mě - máma alespoň pořád opakovala, že zítra zajdeme koupit novou, ale to jsem věděl, že je k ničemu – nová čepice mi nebude sedět, bude tuhá nepoddajná prostě tvrdá. Věděl jsem, jak vypadají nové věci na sebe: škrábou, jsou narovnané, nepřilehnou a prostě se musí onosit. Jak dlouho se onošuje nová rádiovka? Celé jaro je v háji! Co jaro - celé dětství je tahu. Vyroste mi hlava. Nic nemá smysl - nemám svoji zlatou stříbrnou rádiovku (to říká děda vždy o všem, co má rád – že je to zlaté stříbrné). Děda mi taky nepomůže - není tady a ani nevím, jestli tu strašnou zprávu už ví? Asi mu to nevolali, to bych přece věděl, nebudu mu volat neznám číslo, no to by mi řekli, ale celý ten telefon bych brečel a děda by nevěděl, co se mi stalo, chtěl by to znát od táty nebo od mámy a ty by mu to neřekli tak důležitě - jsem si jist, že to nikdo doma nepovažuje za tragédii, ségra se mi určitě směje u sebe v pokoji a má radost, děda by, jako vždy, řekl nějakou blbost, které nikdy nerozumím ale velký se vždy smějou jak blázni, třeba by řekl, jakože moje rádiovka vstoupila na věčnost a mám mít z toho radost. Večer v posteli jsem na ni myslel, jak jí asi je? Je jí zima? Myslí na mě?

Máma mi koupila novou stejnou - no už to nikdy nebylo ono… už nikdy jsem žádnou čepici nenosil.

I dnes za prahem stáří cítím velikost toho sklíčení.

2. 2. 2024

Jiří Petrů