Dožeň tutéž tramvaj

Tramvaj č. 13 brzdí do stanice Krymská. Přidržel jsem se dveřních madel, abych vyrovnal kinetickou energii a nestrkal ramenem do tramvaje, a jakmile byl výstup volný, otočil jsem hlavu a přes rameno křikl do vozu: „Ještě se uvidíme!“ Vyskočil jsem ven, mrknutím si zkontroloval tabulku pořadí a vyrazil jsem.

Byla to rychlá akce, rychlý výběh, rozrazil jsem cestující, kteří se chystali nastoupit, nikomu jsem neměl čas se omluvit. Zaskřípěly brzdy a rukou jsem se opřel o Octávku, která málem, kvůli mně, skončila na chodníku: „Jseš blbej!“ zařval na mě její řidič. „Blbej,“ odpověděl jsem mu v letu. Vybíhal jsem schody po třech a nahoře jsem rozrážel nějakou mateřskou školku na vycházce. Děti nechápaly, proč jsou rozstrkovány, učitelky hrozily zdvihnutými zastavovacími terči a přepočítávaly děti. Základní pravidlo v Americe: nesmíš předjet školní autobus ve stanici – to mi blesklo teď ve vršovickém parku hlavou.

Po počátečních incidentech jsem srovnal běh a volně se proplétám mezi chodci. Pádím!

Jak je rychlá? Kudy jede? Jde mi hlavou, kolik semaforů jí čeká, kolikrát bude muset brzdit, kolikrát bude muset zastavit, kolikrát se bude rozjíždět. To já to beru na červenou, skáču autům pod kola, ignoruji povinnost chodit po přechodu pro chodce.

Beru to přímo. Ale taky ne! Vběhnul jsem do slepé uličky, takže obrat čelem vzad a běh podél bloku domů. Frčím!

Skáču dlouhými skoky z obrubníků dolů a zase vyskakuji nahoru. Jak působím na občany, spořádané chodce? Jako zloděj na útěku? Ještě, aby někdo zavolal: „Chyťte ho!“

Začínám být vyčerpaný, kolik času mi to ještě zabere? Dobré je, že jsou zde široké chodníky, obrubníky jsou zřetelné, a už vidím v dálce na konci ulice koleje a trolej.

Pochvaluji si v duchu přípravu a znalost prostředí. Obojí se ukazuje jako velmi důležité. Vzpomínám na padíka. A už se mi otevírá výhled, mám to ještě tak 50 metrů, dobíhám na roh, otáčím hlavu a už ji vidím, poznávám ji na těch zhruba 70 metrů, je to ona, kráska Porsche, číslo vidím, pořadí zatím ne… Dlouhým skokem se přenesu na ostrůvek a již dobrzďuje, čtu číslo pořadí - souhlasí, zkontroluji si poklopec, naprosto šťastný vskakuji dovnitř a zadýchaně promlouvám k cestujícím: „To koukáte, to jsem já!...“

Padnu na volné místo, rozepnu bundu a vylovím z náprsní kapsy sešitek opásaný zavařovací gumou. Stáhnu tu gumu, otevřu sešitek na stránce založené úzkou obyčejnou tužkou a k dnešnímu datu dopíšu čas, číslo linky a její denní pořadí.

Vydechnu a blaženě prsty pohladím nápis DTT na deskách sešitku. Znamená to: DOŽEŇ TUTÉŽ TRAMVAJ. Jsem pražský šotouš, koukám z okýnka tramvaje, mám v klíně sepnuté ruce a točím mlýnek - pro dnešek mám splněno.

Jiří Petrů

1. 2. 2025

Pozn. 1: HP (hlavní postava) doháněla pražskou tramvajovou linku č. 13 z Vršovic na Vinohrady ve směru na konečnou Olšanské hřbitovy. HP vystoupila ve stanici Krymská a tutéž tramvaj dohnala ve stanici Radhošťská. Běžela po vršovických schodech nahoru, parkem, potom okolo Vinohradské vodárny a na Vinohradskou třídu.

Tramvaj mezitím jela přes náměstí Míru, Tylovo náměstí, kolem kavárny Demínka, za Národním muzeem, a Vinohradskou třídou nahoru.

Tramvaj Škoda 14 T, lidově zvaná Porsche, nebývá na této lince nasazována. Jezdí tam obvykle tzv. „Wana“ (což je upravená stará T 3) kvůli poloměrům zatáček v centru a dostačující kapacitě jednoho vozu.

Pozn. 2: „padík“ – slangově závod Jizerská padesátka