Do šachty už nelezu

Běžel jsem, jako každé ráno, po louce nasbírat si lesní jahody. Slyším dědův hlas: „Vnoučku, pojď sem. Umíš čísla?“

„J“ odpovím. „No, to je písmeno,“ zabručí děda: „pojď sem, mám pro tebe důležitý úkol. Naučím tě čísla.“ Děda zdvihl ze země klacek a kreslil do prachu cesty: „1 – bič, 2 – husička, 3 – půl sněhuláka, 4 – stolička, 5 – buben a činely, ... A teď vlezeš do šachty a čísla mi nahlásíš nahoru. Nelez až dolů, je tam voda. Dostaneš žužu.“

„Máš žužu?“ překvapeně se dívám na dědu. Nikdy bonbóny neměl. „Koupím ho,“ klidně odpoví.

Tak tehdy jsem do té šachty lezl poprvé v životě, bylo mi možná necelých pět. Čísla jsem ještě neuměl. Plži, mlži, hadi a hlodavci mě dole děsili. „Dědo, tady to smrdí.“ Baterka mžurkala. Děda, ve světlých širokých plátěných obnošených kalhotách a v hrubém lněném vytahaném vyšisovaném triku, s divokými vlasy, stál široce rozkročen nad otvorem poklopu šachty a já ze zdola hlásil stav počítadla: bič, půl sněhuláka, husička. Děda byl přísný, netroufl jsem si protestovat. Vlezl jsem do šachty vždy, když on to určil a rozhodl. Inu, malý kluk a jeho děda.

Jak šel čas, děda umřel. Tak tam stával nade mnou můj táta. Úhledněji oblečený. Učesaný. Nebyl tak přísný, ale byl to můj táta. Tak jsem na jeho pokyn vždy lezl dolů. Plži, mlži, hadi a hlodavci. Blikání baterky. Smrad. Odečítal jsem. Čísla jsem už uměl. Právě vynalezli akvalung – hodil by se mi jeden – dole chyběl vzduch. Žužu potom nebylo. Večer bylo pivo.

Šel čas. Táta umřel. Roky jsem zůstal na Chlumu nejstarším mužem. Mohl bych dávno stát široce rozkročen nad otvorem šachty ve vyšisovaných venkovských kalhotách, přísný i shovívavý a peskovat potomka dole. Nestojím však, lezu dolů: plži, mlži, hadi, hlodavci – jsem to pořád já. Baterka šajní dobře. Odečítám.

Čas zase popošel a stal jsem se otcem dvou dcer. Brebentím: „Děvčátka, potřebujeme zjistit stav spotřeby vody.“ Stojí přede mnou dvě panenky, banán na tváři: „Tati, my to budeme nahoře zapisovat.“

V 61 letech jsem si myslel, že lezu do té vodoměrné šachty naposledy. Čísla ještě umím, když si nasadím brýle… husička, stolička, buben a činely. Šachetní poklop se mi zdál užší a železné stupně (tesařské kramle), které tam zabudoval děda před rokem 1929, stále obtížněji schůdné, nemohl jsem dýchat, ven jsem se špinavým otvorem sotva vysoukal. Pak jsem ležel venku vedle šachty. Sousedka, ta, která se mi líbí, na mě volala: „Hej, bezdomovče, nechceš se u mě ohřát?“

Čas došel tak daleko, že jsem se stal dědou. Vnouček volá: „Dědo, kde jsi?“ „Ááále, tady dole, dej pozor, ať sem nespadneš,“ bručím ze šachty. „Dědo, chceš bonbon?“ „Ano, vezmu si ho, až vylezu, neházej mi ho dolů.“

A teď mi píše Alžběta Frková, nějaká referentka z Vodohospodářské společnosti a.s. a žádá nahlásit stav vodoměru. Kritická situace. Ve svých 66 letech tam už nepolezu.

Finito. Kaněc filma. Zahájil jsem tichý protest. Ale nikoho to nezajímá, zůstal jsem v tom sám. Co napíšu té Frkové? Že frkám a pobývám na povrchu?

Mám to: mrknu do papírů, jaký byl minulý stav, napiju se piva, zadívám se do sluníčka, pár kubíků spotřeby připočtu a bude to. Co se s tím budu mazat. Pustím si Jethro Tull - Aqualung. Těžce sedím za stolem a dumám, kdo na moje místo? A že mi zůstal v ruce Černý Petr nebo to pověstné veslo převozníka.

Myslím na tátu a na dědu – jak jim asi je? „Dědo, máš to žužu?“ „Tati, já si myslel, že až budu velkej, budu stát nahoře. Chci to reklamovat.“

24. 5. 2025

Jiří Petrů