Když muž miluje ženu (naposledy)

Po návratu do města jsem věděl, že ji miluji. Že chci být s ní. To byla vzácná chvíle. Tím, že žijeme jeden život a nemůžeme ho nijak porovnávat s předchozími ani opravovat v budoucích, vnímal jsem to rozhodnutí, že chci být s ní, překvapeně. Málokdy člověk ví, co chce. Proč bych měl k této ženě cítit víc, než ke kterékoli jiné?

Tak jsme to léto poznali šťastné chvíle. Občas to bylo podobné reklamám na parfémy - společně seběhnout schody u kostela na Spořilově a připomenout si Libušku Šafránkovou, ustrnout v objetí na rampě Národního muzea a upamatovat se na revoluce a okupace, chodit ruku v ruce po zahradnictví jako po zámeckém parku a připamatovat si Emauzy, líbat se v restauraci přes stůl a na všechno jiné zapomenout.

Kouřili jsme na balkóně mého bytu, kde byla pouze jedna židle. Seděla mi na klíně, nohy od sebe, pod krátkým rozhaleným župánkem nahá, pokládal jsem jí ruku do klína a ona mi na tu mojí přikládala jako potvrzení svoji malou dlaň. Vyfukovali jsme kouř a mžourali do dopoledního sluníčka.

Objednával jsem mobilem dole v Pizzerii „porto bello.“ Hodil na sebe tričko a šortky, ona letní šatičky a než se pizza dopekla, dali jsme si dvě Metaxy, jakože jsme na dovolené v Řecku.

Luštil jsem křížovku a ona se na mě dívala. Byla strašně milá. Nikdy si nezakrývala uši, když jsem si praskal klouby na prstech. Zároveň nikdy nebyla zasněná s pohledem do nikam.

Vychutnávali jsme si noční líbání sedíce na stupních nepoužívaného hlediště pro diváky na Veslařském ostrově - náhle osvětleni reflektory výletních lodí, které se tu na řece otáčejí.

Nemyslel jsem na žádné těžké věci, prožíval jsem to tak lehce samozřejmě. Líbali jsme se bosí na zahradě, stoupala si při tom svými malými chodidly na mé nárty, aby byla výš a lépe nám to výškově vycházelo.

Znal jsem všechny její vášně. Byla to bujná klisna. Klidná a v pravou chvíli náruživá a divoká. Připomínala mi Kaštanku.

Její tělo dávalo mému žití smysl. Měli jsme vrcholné období.

Každou volnou chvíli jsme radostně vlezli do postele a provozovali sex. Ihned mě vždy postihla erekce, vždy když jsem uviděl její dokonalý zadeček a oči mi ulpěly na vysoko posazených ňadrech s kakaovými širokými dvorci.

Sevřel jsem ji v náručí. Cítil jsem, jak jí bije srdce. Položil jí po zádech do postele. Rozhodila vlasy na polštář a smála se na mě očima. Mazlili jsme se, hlavy skláněli k sobě a pomalu několikrát se lehce rty dotkli. A několikrát se rty odtáhly, při dotecích zapružily. Následovalo líbání, které nám rozhýbalo vnitřnosti. Nakonec jsme zavírali oba oči v dlouhém francouzském opakujícím se polibku, až jsme měli okraje úst vlhká. Až bylo zapotřebí, aby je hřbetem ruky oběma otřela od slin.

Pak jsem do ní vstoupil. Milovali jsme se. Podařilo se mi v ní zůstat dlouho, počkal jsem na její orgasmus. Po vyvrcholení erotické napětí pokleslo a vytrvali jsme ještě několik minut v tichém souznění. Uklidnili dech a uskutečnili rituály, které se dělají po milování. Potom jsme se schoulili v náručí a našli si polohu k usínání. Po delší chvíli jsme sebou v polospánku cukli. Otočila se zády, těsně jsem k ní přilehl a v poloze „lžičky“ usínali.

Milování byla jedna věc, ale spát s touto ženou byla další vášeň. Toužil jsem nejen po milování (tato touha se vztahuje na více žen), ale toužil jsem po společném spánku (a tato touha se vztahovala k jen k této jediné ženě). Položit přes ni ruku a mít to vědomí, že je zde a klidně spí.

Poznali jsme rovněž náznaky hádek v nedělních odpoledních, následované chvílemi ticha, kdy se vzdálená těla mlčky choulí v pokrývkách každé na opačném konci manželské postele.

Přibývaly krajiny ticha a nudy, kdy se život rozpadá, v zimě, kdy se musí svítit od čtyř odpoledne. Nedokázal jsem sblížit její život se svým.

Věděli jsme oba, že prožíváme svůj poslední milenecký vztah, bylo to cosi drásavého, chvíli úlevného, občas soucitného, ale jeden k druhému projevoval velkou úctu.

Stále zůstávalo milostné okouzlení, někdy nečekaně silné, jako závan čerstvého vzduchu a slunečna. Ovšem většinou už jsme v sobě cítili postupující stín a ve všem na nás doléhal konec.

Rozchod byl ve vzduchu.

Jednou ráno už nechtěla sedět se mnou u kávy. Vzala si v koupelně toaletní taštičku, noční košili ti tady nechám, řekla, ale žádné jí nepůjčuj, ahoj mezi dveřmi a odešla na tramvaj.

Zůstal jsem stát v předsíni a díval se na dveře, kterými odešla. Kolikrát jsem v životě takto stál… a kolikrát jsem to byl já, kdo odešel.

Ani neustlala, odfrkl jsem si jdouce kolem ložnice.

červenec 2023

Jiří Petrů