Pomsta ženy

Laura je grafička a písmomalířka a pracuje pro reklamní agenturu. Zhotovuje nápisy, vymýšlí slogany a krasopisně je umí napsat na propagační letáky. Pracuje doma. A je smutná. Před týdnem se rozešla s Martinem.

Nyní držela v ruce Martinův, v jejím bytě zapomenutý cestovní pas a vytáčela Martinovo číslo, ještě nedávno tak frekventované.

„Zapomněl sis u mě pas,“ co nejvíce lhostejným hlasem pronesla do telefonu.

„Nevím, co mám dělat, láska nám krachla. Ve mně je taková hořkost, víš.“ řekl Martin.

„Já…, já jsem strašně zhrzená a … a hodně mi chybíš,“ odpověděla dutě Laura. „Tak ve čtvrtek v 9 v té rohové kavárně? Přinesu ti ten pas a dáme si tam snídani.“

„Souhlas Lauři.“ Martin zamrkal – zvlhly mu oči a vyschla ústa.

II.

Laura na pracovním stole zalistovala Martinovým pasem. Vybrala si to správné pero a inkoust. Otevřela pas na příslušné stránce, zaryhovala šev, aby knížečka držela otevřená, rozepsala si pero a krasopisně vepsala do předtištěného rámečku ty dvě slova záznamu. Jak se soustředila, malinko vyplázla jazyk. Ale jenom malinko. Dopsala. Naklopila hlavu a zálibně se dívala na své dílo. Osušila inkoust pijákem, zamávala otevřeným pasem pro rychlejší oschnutí inkoustu a šla se vyčůrat. Pak se vrátila, viděla, že nápis je suchý, nalila si skleničku bílého vína, opřela se do opěradla a pohupovala se na zadních nohách židle. Měla radost – banán na tváři. Vycházela z toho, že málokdo listuje svým pasem.

III.

Oba, Laura i Martin, každý z jiné strany vstoupili do nárožní kavárny. Hlavou a očima si ukázali, u kterého stolku se posadí. Usedli a unaveně se na sebe podívali: „Dobré ráno.“ „Dobré ráno.“

„Dáte si raňajky?“ pozdravil číšník a optal se na snídani: „nebo jenom kafíčko?“

„Já si dám švédskou snídani,“ objednal si Martin.

„Já prosím teplou zeleninu, mini karotku a hrášek a může toho být na celý talíř,“ dodala s úsměvem Laura.

Číšník se odporoučel a hned byl zpět s jídlem.

„Pochutnala sis na té mrkvi?“ optal se Martin Laury. Laura přikývla a udělala svoje typické gesto, jako že to bylo dobré.

„Jsem ráda, že se náš vztah zklidnil a jsme schopni klidně spolu…,“ hledala slova: „Sedět v kavárně,“ dodala se sklopeným zrakem.

„Hm, já taky. Dík za vrácení toho pasu. Tak ahoj, já to zaplatím….,“ nabídl se Martin.

„Ahoj,“ Laura vstala.

Číšník se uklonil a oba hlavní protagonisté se rozešli, každý ke svému autu. Martin držel v ruce vrácený cestovní pas. A život šel dál.

IV.

V následujících letech při cestách se Martinovi mohlo zdát, že po předložení pasu se k němu celníci, i celnice, recepční hotelů, delegáti cestovních kanceláří, majitelé půjčoven aut atp., chovají líp. Přichází jim měkkost do očí a chápající výraz přechází v mírnou dychtivost vyhovět jeho žádostem nebo jeho přání. Nikdo na něj nebyl agresivní, vysloveně zlý nebo odmítavý. Na hranicích ho nenutili vyndávat si pásek z kalhot, vyzouvat boty, ani ho celníci nešacovali v partiích kolem slabin, skeny celého těla nikdo nechtěl, nemusel ukazovat zdravotní kartičku, předkládat potvrzení o cestovním pojištění. Kde předložil pas, zavládl klid, chlapům bezděky zacukaly svaly, vytřeštili oči, pomžikávali a jakoby je začal škrtit límeček. Nabízeli mu cigaretu, popřípadě skleničku koňaku, jak je? – ptali se bez přímého pohledu, na odpověď nikdo z nich nečekal.

V.

Za 8 let pasu propadla platnost. Martin zamířil na úřad kvůli vydání nového. Úřednice od něj převzala stávající doklad a začala jím listovat. Na třetí stránce se jí zadrhlo oko a dlouze si četla záznam. Otočila doklad k Martinovi a skrz okénko na něj promluvila: „Tohle chcete do nového pasu také uvést?“ Martin vzal pas do ruky a zaostřil na místo, kde prstem úřednice ukazovala. Polkl. V rubrice úřední záznamy, četl krasopisné Lauřino písmo:

zvláštní znamení: NEMÁ PENIS.

Jiří Petrů

15. 3. 2025