Prostitutka a pianista (Lžičková záhada)

Nevyzpytatelné kouty v srdci.

Štěpánka Lžičková šla z náruče do náruče. Nehledala toho pravého, myslím, užívala si. Byla mladá, jak Česká republika. Večer co večer tančila jako placená společnice v hotelu U bílého beránka. Ptáte se, kde je hotel U bílého beránka? No, skoro všude. V každém městě, které má alespoň tři hotely. V Kadani, v Třeboni, v Heřmanově Městci. Její táta byl knihkupec, měl obchod plný knih a o nedělích si přivydělával stavěním kuželek v parku u sanatoria. Říkalo se tomu ruské kuželky. Byla to dřevěná koule přivázaná na špagátu na takové šibenici. Zepředu dozadu a zase dopředu se to pouštělo. Dnes už to nikde není. Ani Rusko už nikdo nemá rád. Štěpánka uměla všechno: krásně křičela góóól při okresním fotbalovém utkání, krasobruslila v zimě na venkovním kluzišti jak Hana Mašková a zpívala trampské písničky Wabiho Ryvoly skoro tak dobře jako Jitka Vrbová. Ale tančit, tančit uměla úplně nejlépe ze všeho. No, to co vás napadlo, co ještě uměla nejlépe, tak to nevím. Ale já stejně nepoznám, jestli to holka dělá dobře. Já jsem ten typ, který v hospodě ukazuje, jak to dělá - tluču otevřenou dlaní jedné ruky o sevřenou pěst druhé ruky, ale to je asi tak všechno. Včera večer jsem Štěpánku, zvanou Štěpu, pozoroval, hraju v tom hotelu U bílého beránka 3x týdně na piano. K tanci a poslechu. Tančila. Bylo to dnes v noci takové nejasné. Komu dá přednost. Má nahoře v podkroví propachtovaný pokoj. Chtěl bych být muškou a pozorovat, co už se tam odehrálo. Včera - vlastně dnes v noci, bylo k druhé ráno, čas se vlekl, když amant konečně platil a vytrácel se s ní nahoru. Poslala mi k pianu pusu na prstu, byl jsem už uhrán.

„Svléknul se,” vypráví mi Štěpa dnes odpoledne, „byl to senior, ale to tělo – tělo měl jak mladý rozhodčí v boxu. Ten měl svaly, jak třicátník.” Začínám valit oči v předzvěsti hustého příběhu. „Penis měl jak cikáně nohu!” mlaskne Štěpa. Snažím se si to představit. Znám tři cikánský děti z ulice, kde bydlím. „Smrděl potem. Páchl mu chlast z huby. Celej byl prohulenej cigárama. Kouřil a popel z cigaret odklepával za sedačku. Byl tuhej na škubání. Prej, jestli může zaplatit kartou. Hotový prachy prej potřebuje na vlak. Chápeš?! Tam měl platit kartou! Český dráhy. Česká holka. Měl VISA.“

Visel jsem jí na ústech: „A co bylo dál? Došlo na to? Dělali jste to?”

Štěpa vyprávěla: „Jmenuji se Drix. A Drixe neotrávíš, řekl a propnul svaly. Jsi čichačka? Ptal se. Já, poctivá šlápota, co si všechno odpracuje! Chápeš?! Ten chlap prostě žil v devadesátkách.”

Kýval jsem hlavou nahoru a dolů. Příběh jak stehno, říkal jsem si a byl napnutý, jak to bude dál.

Rukou si podepřela bradu: „Byl jsi někdy v Africe?” zeptala se, „nechal jsi někdy vystěhovat africkou vesnici?”

Čučel jsem. Byla jiskřivá, energická a dychtivá. Kulila oči, jak to vyprávěla. Byla krásná jak Jantarová komnata. Hltal jsem očima drobné dlaně a drobná prsa. Obloučky prsou a obloučky dlaní. Obojí něžné.

„Von jó. Ten amant má krásnej barák a spí ve stanu.”

„Co bylo dál? Byl kocour v troubě?” Sklopil jsem oči, ale stále blaženě jsem Štěpu pozoroval.

„Vytáhl krém na boty a natřel mě a pak natřel sebe. Jsi krásná, řekl. A teď mi znova zatanči. Byl bílej a černej, jak ty klávesy na tvém pianu. Poručil a jeho gesto bylo jasné. Byl náčelník a já divoženka. Vzpomněla jsem si na tátův obchod a knihu ´Afrika snů a skutečností´ a postavila jsem mu rukou a pusou tu jeho kuželku.

A to je celé, broučku. Do rána jsem pak myslela na tátu a hlavně na tebe, a nic se mnou nebylo…”

„Lži - čková (takto jsem to vyslovil), co bude dnes večer? Půjdem na to?” Stoupala mi horečka.

„Nic. Budeš hrát na piano a já budu tančit a zpívat. Pro tebe, můj miláčku. Nikdy mě neopustíš, viď. Odstěhujeme se do Českých Budějovic a budeme normálně žít.“

Moje hlava šla nejprve doleva a doprava – neopustím, pak nahoru a dolů – přestěhujeme. Miloval jsem ji. 

Záhada. Co ty dva drželo pohromadě?

27. 3. 2025

Jiří Petrů