Stroj času

Hned jsem věděl, kde jsem - Chlomek. Důvěrně známé místo. Zvláštně lehkým krokem jdu od vrat k domu. Tak vono se jim to povedlo! Voni nekecali! Maj stroj času! No, to se zblázním! Já jsem zřejmě ve svém dětství. Ale byl to hukot. Jak dlouho to mohlo trvat? Proč jsem to chtěl? Jo, zabránit svému rozvodu v roce 1992. Hm, tričko mám to pruhované. Hrábnu si do vlasů. Jaké mám vlasy? Krátké. Asi je léto. Usmívám se. Tak tady jsem nebyl snad 50 let. Za záclonou vidím babičku Ašu. A už mě vidí také: „Jiříčku,“ volá radostně, „tak ty jsi přijel. No to jsem ráda! Můj Jiříček nezapomněl na babičku a přijel na neděli za ní a za dědou.“ Jak bude znít můj hlas? „Ahoj babi,“ zkouším opatrně.

„Jirko, pojď mi pomoct, když seš tady.“ „Ano dědo, kde jsi?“ „Tady za domem. Hrabu listí. Přivez kolečko.“

Trhám nejlepší třešně ze vzrostlého stromu a koukám, jestli po cestě nejde nějaká holka. Kolik mi vlastně je? Pozoruji zelenou kánoi a přemýšlím, jestli někam na ní pojedu. Vyndávám z kůlny to kolečko, které má nejlepší bantam (to si pamatuji), a už jsem zase pilot Formule 1 Jackie Stewart! Kličkuji s kolečkem naloženým listím a trochu provokuji sousedku Hrudkovou hlasitým bouchnutím vrat. Zle se po mě podívá a já uspokojen, že se mi po letech opět daří ji naštvat, jedu z frajeřiny prostředkem cesty k uložišti odpadu. Netřídí se… tak to je pohoda.

„Babi, můžu si umejt kolo? A babi, ten kalendář je letošní?“

„Ále není, nechali jsme ho tady s dědou. Ten obrázek se nám líbil. Tam jsme byli, když se mi děda začal dvořit a víš, že tam mi poprvé….“

„Babi, kterej je rok?“

„Ale no tak Jiříčku, přece rok 73. Copak to nepíšeš ve škole?“

Odpoledne děda vyjíždí s autem: odstranil plachty, papundekly a dohušťoval gumy. To byl vždy můj úkol. Děda už špatně viděl na manometr a zejména práce s ruční pumpou vzduchu byla nad jeho síly (nad moje teda tehdy taky). Korkové špunty z ramínek stěračů odstraněny a klínový řemen v pohotovostní poloze. Viděl jsem zase starou Ifu v plné parádě: vysouvací řadicí páku těsně pod přístrojovou deskou. Dveře Ify se otevíraly vpředu, nikoliv jako u dnešních vozů vzadu. Zepředu dozadu. V těchto otevřených dveřích teď stojí znovu můj děda, jako kníže, sošná postava v kožených rukavicích, opřením ramene do sloupku karosérie uvede Ifu do pohybu. Vytlačí vůz na hranu podchodu, zase valím oči! Mnoho jsem zapomněl! Bod zlomu, a vůz se svojí vahou rozjíždí zahradou k vratům. Těsně za bodem zlomu děda naskočí za volant, nohy mu přitom podrážejí ty opačně se otevírající dveře. Chytí kličku dveří, zabouchne, zapne klíčkem zapalování, spojka, zatažením za řadicí páku řadí dvojku. Znovu, po letech, se toho bojím, toho všeho, co děda dělá. Dvoutaktní slaboučký motor zakucká a rozběhne se. Musím vždy dědovi přidržet při výjezdu půlku vrat, která se samovolně přivírá. Napadá mě: dědo, tos za ty roky si ty vrata nemohl vopravit? No, já vím, jsi celou dobu mrtvej. Tak Ti to vodpouštím.

Lehnul jsem si na otoman v kuchyni a založil si ruce za hlavou. Kdy mě to hrkne zpátky? Co voni vo tom říkali? No, neposlouchal jsem je. Myslel jsem, že kecaj. A co když se nevrátím? Jak se podruhé prosmeknu tím dlouhým životem.

„Babi, já tu zůstanu.“

„Samozřejmě, Jiříčku, jak chceš, udělám večer lívance, jak to máš rád.“

28. 2. 2023

Jiří Petrů