Vyvržencovo poslední přání

Auta zastavila čumáky tři metry proti sobě. Výjezd byla úzká a strmá ulička. Nahoře byla městská třída, dole prostor podzemních garáží. Řidič auta, vyjíždějícího nahoru na ulici, po zastavení zatáhl ruční brzdu, věděl, že je to on, kdo jede blbě, a protúroval plyn. Motor se rozeřval. Jakoby ukázal zuby a zavrčel. Z výfuku vypustil dým. Motor byl studený, starý a dieselový – kouřilo to jak puberťák na zastávce. Řidička vjíždějící do garáží popojížděla na volnoběh níž a níž, aby dala najevo, že couvat zpátky na ulici ona nehodlá. Spodní řidič věděl, že to nevycouvá do té zatáčky dole a opět přišlápl plyn. Stočil okénko, aby ukázal, že bude argumentovat. Hořejší řidička rovněž spustila okénko, vystrčila hlavu a dala průchod své výřečnosti: „Mistře, musíte couvat, jedete v protisměru, chcete mě omůtit?…“ Byl to příval slov a řidiči dole se zdálo, že chvílemi přechází do maďarštiny. Odvolávala se na všeobecně zažitou praxi, že couvá ten, pro kterého je to jednodušší a bezpečnější. A že by jako gentleman měl dát dámě přednost a zacouvat.

„Já to dole na zpátečku nevytočím!“ křiknul spodní řidič a sveřepě čekal, co bude. Žena v horním autě změnila taktiku: „chce se mi strašně čůrat, chápete, že nemůžu šachovat s autem tam a zpět?“ Řidič zařval: „já jedu na fotbal, za chvíli je výkop. Hraje Galatasaraj!“ Řidička vytáhla trumf: „dodržujte zákony!“ Řidič vyvalil oči z důlků: „cože?“

„No, toto je vjezd, jednosměrný, já jedu ve správném směru, dole jste musel minout značku ZÁKAZ VJEZDU do jednosměrné ulice!“

Řidič odbrzdil ručku, podle zrcátek scouval, zatočil (nadvakrát), nalepil se s autem na sloup, aby se vozy mohly minout. Kouknul na tu dopravní značku, žena měla pravdu. Vystoupil, otevřel kufr, vytáhl jáščik s nářadím, vyhrabal kombinačky a šel značku uštípnout. Se zakletím ji utrhnul. Hodil jí do kufru a vyjel na ulici.

U Slávie bylo plné parkoviště. Hlídač a jeho pomocník mu zabránili na parkoviště vjet. Kroutili hlavou a šermovali rukama. Slyšel jejich výkřiky: plno, pryč, couvejte, couvejte a tak podobně. Dal auto na chodník, a částečně na přechod pro chodce, za přední sklo hodil modrou kartičku invalida, cvaknutím klíčkem zamknul a šel k stadiónu. Na staré permanentce měl upravené datum její platnosti a lístek k ní nepatřil. „Vaše permanentka je propadlá, navíc tady na lístku je něco přepisováno,“ oznámil mu nekompromisně pořadatel u vstupu: „já vás tam nepustím, je to podvodně upravené, včetně lístku a navíc je vyprodáno, uhněte, běžte pryč, za vámi jdou další lidé s platnou vstupenkou.“

Vrátil se k autu. Policista s pohledem gekona v poledním žáru, už vypisoval hlášení o přestupku. „Tady jsem, tady jsem, už odjíždím!“ volal na něj a chtěl rychle s autem zmizet. Nic platno. Doklady, buzerace – vy jste invalida?, promlouvání do duše, kontrola technického stavu a povinné výbavy – neměl náhradní žárovky a lékárnička byla z roku nebreč, proč máte v zavazadlovém prostoru dopravní značku? máte letní gumy – kolikátého je?…. „Zaplatíte pokutu 2.000 Kč a strhnu vám 4 body.“

Dojel domů. Na chodbě v domě potkal sousedku. Upravená a vždy klidná ženská, asi čtyřicetiletá, které se dvořil a která s ním ráda koketovala. „Jak se máte, krásná sousedko?“ Nafrněla se. „Podlá stvůro,“ hlasitě a velmi troufale ho urážela. Zřejmě byla pod vlivem manžela, či čeho.

Na poštovní schránce v přízemí si přečetl pod svým jménem Zloděj! Bylo to čerstvě vyryto do laku. Kousky seškrábané barvy stočené do spirál ještě ležely pod schránkou na zemi.

Sužován tíhou vlastních zločinů usoudil, že si potřebuje dát večeři a alespoň tři piva k tomu. Potřeboval doplnit Serotonin. Vyrazil směrem k hospodě „U Dolejších.“ Cestou koukal, jestli už nejsou na sloupech jeho fotky – pověste ho vejš. DNES UZAVŘENÁ SPOLEČNOST četl na dveřích hospody. Vzal za kliku a vstoupil do lokálu.

Číšník byl bývalý lampasák a měl vojnu stále pod kůží. „Dnes je pro pasanty a prostý civilisty zavřeno. Možná řekl ‚sprostý,‘ ale nedalo se to dokázat. Ne, ani tady u záchodů, vám, pivo nedám. Byl jste na vojně?“ „No, ano byl, i když závratné vojenské kariéry jsem nedosáhl. Mám hodnost nadporučíka… pokud mě už nepovýšili na kapitána v záloze…“

„A znáte povel ‚čelem vzad‘?“ „Ano, to znám.“

„Takže: nadporučíku, čelem vzad a odchod.“ Tak se pomalu otočil a šel domů.

Ležel na posteli s botami na nohou. Díky chlastu a bažantu tam vydržel celou noc.

Dopoledne jako program šel do obecní zahrady a počítal druhy ptáků.

Dal si dvě lavičky proti sobě, aby si mohl natáhnout nohy. Městský strážník si zaklepal obuškem do dlaně: „tady není možné přesunovat lavičky. Je to zakázané. Za 5 minut půjdu zpět a ty lavičky budou na svém původním místě, je to jasné?“ Strážník pokračoval v obchůzce.

Nadzvedl lavičku a koukal na zmačkaný modrý špinavý leták. POSLEDNÍ PŔÁNÍ bylo na něm napsáno velkými tiskacími písmeny. Přemýšlel. Vytáhl mobil a vyťukal číslo z letáku. „Haló, je to firma Poslední přání s.r.o.? Jak to u vás funguje s tím posledním přáním?“

„Zařizujeme umírajícím poslední přání. Třeba bývalá letuška si před smrtí splnila poslední přání. Ještě jednou se proletěla letadlem. Nebo starý řidič autobusu. Projel se ještě jednou erťákem.“

„Aha, a stará uklízečka na smrtelné posteli toužila naposledy umýt schody v činžáku. Tak jste jí to zařídili…“

„No, to asi ne… A vy umíráte?“ dotázal se hlas ze sluchátka.

„Jak to mám vědět? Ale heleďte, jsem pod cenou, nebudu smlouvat o ceně, jsem totiž vyvrženec společnosti. Jo, a mám konfekční velikost rakve.“

„Co?... A jaké máte poslední přání?“ řekl hlas v telefonu.

„Moje poslední přání: ještě jednou mě všichni pošlete do prdele!...

16. 12. 2024 Jiří Petrů